Tým Autosema Racing (Jakub, Tomáš a Marek Michalovi) vypraví své zážitky z nejnáročnějšího závodu na světě.
Zanedlouho to bude přesně rok, co jsme se na "Setkání hvězd motorsportu" potkali s Martinem Macíkem (respektive oběma, starším i mladším), kde se začala rodit myšlenka naší výpravy na Dakar. Jelikož dostat se na nejtěžší offroad závod světa bylo naším mnohaletým snem, nabraly události rychlý spád a téměř okamžitě jsme potvrdili nabídku mediálního vozu značky Toyota s možností pohybu po závodní trati. Pak ale přišel koronavirus, většina dálkových rally byla zrušena a nastalo období nejistoty. Organizátor byl však odhodlaný závod uskutečnit, nastolil přísná hygienická pravidla a my jsme skutečně 27.12. 2020 vybaveni negativními testy odletěli do Saudské Arábie. Zde nás čekala 48 hodinová karanténa na hotelu a pak další testy. Obětovali jsme mnoho z vánočních svátků i rodinných sešlostí abychom oba tyto testy měli negativní. To se nakonec podařilo a společně s celým týmem Big Shock Racing jsme byli vpuštěni do tzv. hygienické bubliny, neboli do nultého bivaku.
To pro nás znamenalo přesun z hotelu na parkoviště před královským stadionem, které se stalo naším útočištěm na další tři dny. Během těchto dní proběhly všechny formality v podobě přejímek a registrace, vyrazili jsme na shakedown, kde jsme vlastně úplně poprvé vyzkoušeli naší Toyotu na písku (což také znamenalo několik desítek minut práce s lopatou) a viděli poprvé závodní stroje během plného nasazení během prologu. Za ty tři dny jsme se cítili, že jsme už museli vidět všechno, že nám toho závod už těžko může víc nabídnout. Jak jsme později ale zjistili, to vše byla jen malá ochutnávka.
O průběhu jednotlivých etap toho bylo všude řečeno a napsáno hodně a jak to tak bývá, i my sami bychom mnohdy potřebovali nějaké zpravodajství, abychom věděli, jak se dařilo všem českým posádkám. Dakar je v tomhle poměrně přísný - úplně každé vozidlo, včetně doprovodů, je sledované pomocí GPS a jakékoliv vychýlení z předpokládané trasy je okamžitě hlášeno vedení závodu. Doprovody jedoucí po asistenční trase z bivaku do bivaku tak v podstatě nemají žádnou šanci podívat se na závodní trať. My jsme díky speciální mediální akreditaci tuto možnost měli a každé ráno jsme obdrželi od organizátora souřadnice tzv. fotobodů, neboli míst na trati, které organizátor označil za zajímavá a která byla "dostupná". Dostupná ale zpravidla znamenalo cca 20 - 50 kilometrů neznámým terénem, který nás několikrát zavedl do neprostupných dun a když víte, že jste třeba 50 kilometrů od nejbližší civilizace, tak prostě někde v dunách zapadnout nechcete. Proto bylo často samotné hledání fotobodů velikým dobrodružstvím a když jsme nakonec v té pustině skutečně našli trať, kde jen pár centimetrů kolem nás doslova lítaly špičkové závodní stroje, bylo to vlastně takovou sladkou odměnou. A taková dobrodružství jsme zažívali den co den po dobu celého Dakaru. A když to vezmeme objektivně, vlastně jsme se o skutečné výsledky starali mnohem méně, než v předešlých letech od počítače. Zato jsme ale plnými doušky nasávali nezaměnitelnou atmosféru Dakaru. Do jediného článku však lze jen těžko vměstnat vše, co jsme zažili, protože by to bylo opravdu dlouhé čtení, a tak alespoň krátké shrnutí.
Před samotným začátkem Dakaru jsme opravdu vůbec netušili, do čeho jdeme, neměli jsme s dálkovými rally jedinou zkušenost. Byli jsme plní očekávání, zvědavosti i obav. Dakar se nám ale ukázal snad v tom nejlepším světle. Oproti loňsku zde (prý) nebyla zdaleka taková zima (ráno jsme naměřili třeba i 5°C), jídlo bylo na vysoké úrovni a organizační zabezpečení ještě na vyšší. Každý bivak nám nabídl kompletní sociální zařízení, plnohodnotný catering i velké náměstí s oficiálními denními sestřihy a meetingy. Navíc i přes dlouhé přesuny se organizátorům dařilo plnit všechny časové plány, a tak ranní starty, ani dojezdy do cíle obvykle nebyly nijak extrémní. Snad ani jediný den jsme nestrádali. Přesto to bylo opravdu náročné. Nakonec jsme zdolali za třináct dní něco málo přes sedm tisíc kilometrů, více než polovinu z toho bez posilovače řízení, který asi nevydržel náš závodnický přístup. Celkově jsme se jen dvakrát museli vyhrabávat z písku (což považujeme za opravdový úspěch s ohledem na to, na jaká místa jsme se dostali) a ani jednou jsme nepoužili vyprošťovací nájezdy. Čtyřikrát jsme pak upouštěli pneumatiky pro lepší průjezd pískem. Kromě nefunkčního posilovače a jedné prasklé manžety poloosy jsme neměli s naší Toyotou jediný problém, naopak my jsme dvakrát pomáhali – jednou čtyřkolkáři, který po pádu potřeboval opravit čtyřkolku, podruhé Romanovi Krejčímu, který zase potřeboval ošetřit pohmožděnou ruku.
Viděli jsme neskutečné průjezdy nejlepších řidičů světa i bezmezné odhodlání “výletníků” na motorkách za každou cenu dokončit závod. Byli jsme u obrovského zklamání při odstupování posádky při třetí etapě i při nekonečné radosti závodníků po průjezdu cílem.
Bez ohledu na celou soutěž nás Saúdská Arábie uchvátila svou přírodou. I když jsou tu nejčastěji k vidění nekonečné lány doslova ničeho, tak právě i to nic je oslňující. Vylézt na nejbližší kopec a nikde kolem sebe nevidět jediný zásah člověka, to už není dnes tak samozřejmé. A pak tu byly hory, zelená údolí, obrovská dunoviště, skalní útvary, útesy u Rudého moře, stovky metrů široká řečiště bez kapky vody i divocí velbloudi - nic z toho nebylo dvakrát stejné. A ta místa bychom těžko viděli, nebýt Dakaru. Určitě by nás totiž ani ve snu na taková místa nenapadlo se vydat.
V autě nebylo vždycky jen veselo, únava i stres ze situací, kdy se třeba začne auto zahrabávat uprostřed hlubokých dun a široko daleko není nic než písek, se museli občas projevit, ale všechny těžkosti jsme zvládli. Občas jsme tak museli překonávat sami sebe a tolerovat běžně netolerované, s tím jsme do toho ale šli. Určitě pomáhala také parta kluků z Big Shock Racing, která i v okamžicích velkých problémů, pořád zůstávala v pohodě a tu pohodu šířila kolem sebe. Dakar je úžasný, účastnit se ho jako závodník však nechce jen odhodlání, ale především obrovské množství peněz. Na druhou stranu, když jsme teď na vlastní oči viděli, jak soutěž skutečně vypadá, začínáme chápat tuto finanční potřebu - ať už z pohledu organizátora, tak i samotného týmu.
Teď už je ale konec, a přestože vzpomínky na první tři lednové víkendy roku 2021 v nás jistě zůstanou navždy, každopádně ani po tom, co jsme Dakar zažili na vlastní kůži, nepřestáváme snít -podobně jako snad “každý”- o tom postavit se jednou také přímo na start tohoto závodu.
foto: Autosema Racing
Autosema Racing na Dakaru 2021 - video
