Mistrovství Evropy družstev se jezdilo od roku 1984 s několika přestávkami až do roku 1996. Nejúspěšnějšími zeměmi jsou Finsko a Norsko, které zaznamenaly po třech vítězstvích. Největšími favority v roce 1990 v Croftu měli být Norové, Švédi a domácí Angličané. Norové měli pro tento závod poprvé v sestavě Martina Schancheho, který předtím družstva nejezdil. Poté, co Švédové museli v divizi 2 nasadit spíše druhou garnituru, bylo jasné, že souboj o vítězství svede Norsko s Anglií. Schanche měl po svém po svém boku ještě Terje Schie nebo Thora Holma. „Mr. Rallycross“, jak byl Schanche přezdíván, byl v závodě k neudržení a ve svých kvalifikačních jízdách patřil k nejrychlejším. Konkurovat mu mohl jen domácí Will Gollop a Švéd Kenneth Hansen, kteří přinesli body za vítězství svým týmům. Ve finálových jízdách svedl Schanche v předposlední jízdě největší souboj s dalším anglickým jezdcem Johnem Welchem s vozem Vauxhall. Byl to rozhodující krok k zisku titulu. Za Norskem skončili na druhém místě domácí Angličané před Švédy.
V Croftu nakonec startovalo pouze devět týmů. Bulhar totiž nakonec dorazil do Anglie jen jediný, jeden se po cestě ztratil a druhý boural v Německu. Ilian Toplodolski do Croftu dojel, a poté co do závodu nemohl odstartovat Maďar Károly Rétfalvi vinou poničeného vozu po kolizi v tréninku, se připojil k maďarskému týmu. Východ jako východ, i vlajka byla podobná.
Česká výprava, jejímž manažerem byl Jan Mochan, nemohla počítat s nějakým oslnivým výsledkem. Kromě Novotného (Škoda Favorit) jeli všichni s vozy Škoda 130 a proti silným vozům soupeřů to neměli jednoduché. V Evropě totiž právě probíhaly zlaté časy rallycrossu, kdy jezdci závodili s vozy skupiny B, které byly zakázány v rally. V programu závodu bylo prezentováno, že Češi nepřijeli vyhrát, ale rozhodně by neměli skončit poslední. Do závěrečných finálových jízd, kam postupovala pětice zemí, se neprobojovali. V konečném pořadí obsadili osmé místo před Maďary.
Zajímavý čas zajel v tréninku Miroslav Šefr, který zaostal za nejrychlejším Gollopem v čase na jeden okruh o necelých pět vteřin! V jednotlivých kvalifikacích už to od našich závodníků tak slavné nebylo. Někdy byly časy vítěze kvalifikační jízd o více jak půlminuty rychlejší. Svými výkony si však vysloužili pozvání i v dalších sezonách. Po Croftu se mistrovství Evropy družstev dvakrát konalo na německém Nürburgringu.
Konečné pořadí - ME družstev 1990 – Croft (GB)
1. Norsko 265 bodů, 2. Anglie 243, 3. Švédsko 205, 4. Belgie 176, 5. Irsko 134, 6. Německo 77, 7. Dánsko 68, 8. Československo 50, 9. Maďarsko 37.
Ohlasy českých jezdců:
Zdeněk Krob (Škoda 130 L)
"V září si nás při závodě v Sedlčanech svolali a zeptali se nás, jestli jsme schopni se dopravit na mistrovství Evropy družstev do anglického Croftu. Samozřejmě jsme na to kývli a v říjnu vyrazili směr Anglie. Byla to naše první zkušenost s "velkýma klukama" jako byli Gollop, Schanche, Hansen a řada dalších. Na trati to také bylo vidět. My jsme měli ve škodovkách kolem 100 koní, oni v autech přes 500. Bylo to velké trápení, proti takto silným autům závodit. Připadali jsme si spíše jako takoví chudí příbuzní. Závod proběhl výborně po organizační stránce."
Václav Farka (Škoda 130 LR)
„Mezi závodníky tenkrát fungovala skvělá parta a mezi jednotlivými národními týmy byly skvělé vztahy. Všichni dohromady dokázali posedět, něco se vypilo, popovídalo. To už s dnes příliš nevidí. V Croftu mě na konci jednoho závodního dne postihl problém s převodovkou. Večer jsme ji vyndali a já se pustil do její opravy. V autobusu se kolem mě vytvořila skupinka českých i zahraničních závodníků, a zatímco já opravoval, oni popíjeli a vykládali historky. S opravenou skříní jsme končili někdy dvě hodiny po půlnoci.“
Pavel Novotný (Škoda Favorit)
"Byl to takový vznik rallycrossové reprezentace. Croft je bývalé letiště, trať lemovaly betonové panely. Jediný z nás byl na závod trochu připravený Mirek Šefr, který měl už nějaké zkušenosti se starty v zahraničí a měl alespoň speciální pneumatiky. My jsme byli takoví "bláťáci", věci jsme sháněli až na místě. Podívali jsme se do světa, kde nás ostatní měli pořád spíše za Rusáky. Když jsme stáli na startu, nebylo nic slyšet, protože několikasetkoňové speciály všechno přehlušily. Angličtí organizátoři si přáli mít na startu vůz Škoda Favorit. Věděli, že existuje Škoda 120 nebo 130, ale favorit v rallycrossové úpravě byl novinkou. Sešla se skvělá parta, všechno bylo perfektně zorganizované. Měli jsme vlastní průvodkyni, která pila dvanáctku Budvar jako vodu.“
Vlastimil Boháček (Škoda 130 L)
"Zajímavá už byla jen cesta tam, protože takhle daleko jsme před tím nikdy nejeli. Místní nám dokonale ukázali okolí, zajímavosti, samozřejmě jsme navštívili různé hospůdky. Vzpomínám si, když vedle mě v tréninku stál na startovní čáře Martin Schanche se svým nabitým Fordem RS200. Já než se rozjel tak on už byl za první zatáčkou! Byl to také první závod, kde nám pořadatelé přidali něco na cestu. Smůlu měl jeden z maďarských jezdců, který v tréninku rozbil svou škodovku a v závodě nemohl pokračovat. Mezi jezdci proběhla sbírka a dokonce se podařilo vybrat na nové auto!“
Pavel Nováček (Škoda 130 L)
„V roce 1990 už jsme mohli cestovat do západních zemí (poprvé v životě). Před závodem v Anglii už jsem měl za sebou zkušenosti se závody v Rakousku a Holandsku. V Croftu se rallycross jezdil už spoustu let. Trať byla v našich očích na špičkové úrovni jak kvalitou povrchu, tak vybavením závodiště. Velmi rychlá šotolina i asfalt, poprvé jsem musel točit motor mého vozu Škoda 130 do devíti tisíc otáček. Muselo se prostě tahat a to bylo ono. Poprvé jsme na vlastní oči viděli ta nejlepší rallycrossová „děla“ - MG Metro, Peugeot 205 T16, Ford RS200, Audi Quattro. Bylo to krásné svezení samozřejmě bez jakýchkoliv myšlenek na dobré umístění. V jedné jízdě vedle mě postavili Gollopa a Schancheho. V tu chvíli jsem přestal slyšet motor mojí škodovky, ručičky v budíkách se rozkmitaly a já nevěděl, co se děje. Strašnej řev. Pak že bude start, tak dám jedničku a čekám na světla. Světla blikla, pustím spojku a nic. Ty dva vedle zmizeli v první zatáčce a já pořád hrabal na startu. Tak velký rozdíl mezi auty byl.“
Pozn.: Článek vyšel ve čtvrtém letošním čísle magazínu Rally. Materiál a fotografie poskytli Tim Whittington a Johnny Loix.
